Všechno jde, když se chce

"Všechno jde, když se chce."

Jako malá jsem tuhle hlášku nesnášela. Co jako malá. Ještě do nedávna. Protože jsem ji neuměla správně uchopit. Až teď mi to všechno začíná do sebe zapadat.

Na prvním stupni základní školy jsem po pár ne zrovna úspěšných pokusech o dlouhý běh a šplh na tyč jsem vyfasovala od doktorky zákaz šplhu (hysterické záchvaty a závratě) a běh na delší tratě (tj. stovka a dál :D - úplný kolaps těsně před cílem). A teď, o téměř dvacet let později dělám pole dance - tanec na tyči, občas si odskočím na kruh či dlouhé šály, a také sem tam na nějaké závody na 5 a 10 km. Dokonce teď jsem se hecla a chci zvládnout půlmaraton.

V nějakých 19 letech jsem si od doktorů vyslechla první zákaz sportu. Problémy s pnutím v kolenou a bolesti kyčlí. Následující měsíce byly strašné. Tak jsem se na zákaz vykašlala a bylo mi fajn. Bolest a pnutí jsem se naučila ignorovat a časem to přešlo.

Před třemi lety mi lékaři kvůli opakovaným zánětům v zápěstí zakázali Pole Dance a podobně náročné sporty. V duchu jsem jim řekla: Na to Vám kašlu.

Před rokem a půl mi začly odcházet klouby na celém těle. Běhání po doktorech. Nejistota, zda ještě někdy budu normální. Naštěstí v rámci možností jsem a tělo mi slouží. Ale zase, nejraději by mi zakázali pohyb. A jaká byla moje reakce? Sekla jsem s kancelářskou prací, začala dělat trenérku naplno a otevřela si s kamarádkou studio. A je mi fajn. Líp než kdy dřív! Běhám, dělám akrobatické kousky, mám práci, kterou miluju!