Slabé chvilky

Pocity, při kterých se máte chuť na všechno vykašlat, potkávají každého z nás. Důležitá je silná vůle a nenechat se zlomit. Můžete se na sebe naštvat, zdravě naštvat, ale nepřestávat.

Nedávno jsem na jednom školení běhala s bandou neznámých lidí pro mě naprosto šílené kopce, intervaly, vzdálenosti, sprinty. Kolena mi skoro explodovaly, srdíčko vyskakovalo krkem, černo před očima, chtělo se mi zvrace a hlavou mi běhaly myšlenky, zda mám tohle všechno zapotřebí, že když nedám tohle, půlmaraton už vůbec ne, že jsem lemra líná, a strašně jsem se za sebe styděla. Nesnáším být tím nejslabším článkem. Ve světlejších chvilkách jsem si říkala, no a co, oni zase neudělají na tyči handspring, neudělají provaz ... prostě umím něco, co zase oni ne a možná by chtěli. A na konci toho všeho byla štafeta a já byla ta poslední, co měla doběhnout do cíle. Těch 130 metrů bylo asi to nejrychlejší, co jsem kdy zaběhla. Nevím, kde se ve mě vzala ta síla po tom všem, ale nohy mi uháněly jako o život. Všichni byli překvapeni, že i ten lůzr umí něco. Aspoň malá chvilku satisfakce. A za tu to i stálo.

Asi nikdy nebudu běhat ultramaratony, asi nikdy nebudu vyhrávat závody na všechny možné vzdálenosti, ale proto tu přeci nejsem. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná a spokojená, když si klidným tempem dám po rovince při sluníčku půl hodinky a můžu běžet s úsměvem na rtech. Běhám, sportuji kvůli sobě, ne kvůli ostatním, ale zároveň je dobré nebýt v tom sám, protože ostatní vás vyhecují k lepším výkonům a možná vám i pomůžou překlenout ten bod zlomu, protože kvůli své hrdosti nechcete ukázat svoji slabost.

Ať jsou ty pocity jakékoliv, nenechte se zlomit. Uvědomte si, že je to jen chvilka, jen krátký pocit, který pomine. A když to všechno zvládnete, budete mít úsměv na rtech. Díky pravidelnosti a pevné vůli uvidíte, že se ty slabé chvilky odsouvají na pozdějí dobu a jsou méně časté. A pak nastane ta chvíle, kdy si budte chtít přikládat a více dřít.