Někdy osud prostě nepřeje ...

Miluji výzvy. Miluji atmosféru běžeckých závodů. A od mala jsem soutěživý typ. Skvělá kombinace pro to, abych pomalu propadla závodění.

Letos jsem nadšeně podala přihlášku na Predátora, na Půlmaraton, na RunTour a těšila se na start, na zážitky z trasy, na emforii po proběhnutí cílem. Člověk se namotivuje, trénuje, dostává se do kondice a pak může přijít ale ... Bohužel mě to "ale" potkalo týden před Predator Race. Po tréninku na půlmaraton, kdy jsem poprvé zaběhla 15 km, mi nateklo koleno a musela jsem se s těžkým srdcem rozloučit s překážkovým závodem. Opravdu těžkým srdcem. Přiznám se, obrečela jsem to. A pak na samotné akci, kde jsem dělala doprovod, jsem strašně záviděla těm, kteří vyběhli a doběhli.

Své naděje jsem upnula k půlmaratonu. Postupně se snažila rozchodit, pak rozběhat nemocné koleno. Dařilo se. Ovšem když se daří, tak se daří. Pár dní před závodem na 21 km opět to pitomé "ale". Tentokrát viróza, která mě odrovnala tak, že jsem se každý den cítila, jako bych doběhla dva maratony po sobě. Takže naděje, že bych se dnes ráno vzbudila a byla schopná trasu zdolat, vyhasla. Nejhorší byly ty myšlenky noc před závodem. Jedna část mého já křičela do tmy, že jsem srab, že si to jen v hlavě vynucuji, abych byla marod. Druhá část oponovala, že teploty jsou důkazem, že chřipka je skutečnost. Třetí část mého já, která je neskutečně hrdá, se chtěla sebrat a přes to vše dokázat těm, co mi to rozmlouvali, co si mysleli, že na to nemám, těm, podle kterých cvičím moc .... všem těm ukázat, že to prostě zaběhnu. ...

Dobře, dnes jsem nakonec neběžela. Ale já nezačala běhat jen kvůli závodům, ale proto, že mi to přináší pocit volnosti, radosti. Takže hned jak odložím kapesníky a paralen, vybíhám. Já se k délce půlmaratonu dopracuji i tak. A navíc, v říjnu tu máme další půlmaraton ;-)

Ačkoliv jsou chvilky, kdy člověk nadává na osud, přijde mu nespravedlivý, tak jsou tu pořád další záchytné body, na které se dá těšit a věřit, že už to vyjde :-)