Myšlenky trenérky během HIIT

Intervalové tréninky miluju. Jsou úžasným zpestřením běžných tréninků a hlavně jsou pokaždé jiné. Jejich přípravu si vždy vychutnávám u dopoledního kafíčka. Chci je sestavit tak, aby byly náročné, nutily nás ze sebe vymáčknout maximum, pokořit naše hranice, a přesto aby nás nedemotivovaly a nezničily na týden dopředu.

Před samotným tréninkem je potřeba se poctivě zahřát a rozhýbat, aby nás intenzivnější pohyby nevyřadily z provozu hned ze začátku. Takže běháme, poskakujeme, rozhýbáváme klouby.

A pak přichází chvíle, které zbožňuji. Na úvod představím celé kolečko cviků, které nás čeká. Občas nevím, jak některé výrazy ve tváři rozluštit. Něco ve stylu: to spadla z višně ... u toho umřu ... s takovouhle brnkačkou si myslí, že mě dostane? 

Pouštím stopky a už to celé začíná naostro. První kolečko bývá často to nejhorší. Po prvních minutách si říkám, jestli jsem to nepřehnala, nebo naopak neudělala až moc snadné, když mi nikdo podezřele neheká. Leje ze mě, občas si nadávám do cvoků, že asi chci zničit nejen holky, ale i sebe. Ale snažím se jet na maximum. Vždy o tempo rychleji než všichni další. Ve snaze motivovat pořád pokřikuju. Ve snaze o kontrolu správnosti cviků opět pokřikuju, pro změnu oblíbenou klasiku - zpevnit bříško, podsadit pánev, kolena nesmí před špičky ... Hlavní je to nevzdávat a jet. 

Uf. První kolečko jsme zvládli, přežili. A jde se na druhé, třetí ... A poslední si už jen vychutnávám. Najednou cítím, že všichni mají na víc. Že to asi šidili, protože stále jedou. Dokonce často v tom posledním kolečku je nejlepší technika, hlavně u nových cviků, se kterými se ze začátku všichni prali. Až je mi u posledních dvou tří cviků líto, že je hlavní část tréninku u konce. Všem se pomalu objevuje úsměv na rtech, že náročný trénink zvládli. Jo, ty endorfíny :-)

Pocity blaženosti pomalu suší pot na čele při závěrečném strečinku, který nesmí chybět. A v tu chvíli si říkám, že ta dřina za ten krásný pocit stojí. Ano, u mě je to o pocitu ;-)