Babinec team, aneb jak jsem připravovala tým na Predator Run

"Ty jsi běžela Predátora? Ty jsi dobrá. To já bych nikdy nezvládla..." Tak tady někde se začala rodit moje první myšlenka na utvoření ženského týmu na podobný extrémní překážkový závod. A pak přišel Predator Race s městskou "soft" verzí Predator Run konanou v Plzni. A tak bylo rozhodnuto. Hned na konci září 2015 jsem začala s oslovování mých klientek a kamarádek. Zpočátku jsem doufala v pět, šest odvážlivkyň. Když jsem pak na konci listopadu doplňovala do přihlášky týmu 18 jmen, byla jsem příjemně překvapena. Sice, jak už to tak bývá, se nám pár účastnic z různých důvodů prohodilo za náhradnice a bohužel některé ze zdravotních důvodů nakonec závod neabsolvovaly. Ale i tak to byl velký a krásný tým.

Mým cílem bylo ukázat, že i ty, které si nikdy nemyslely, že by takový závod zaběhly, když sotva doběhnou autobus, to mohou dokázat. Stačí troška šikovného, strategického tréninku. A že za ten pocit hrdosti a radosti při předávání medaile v cíli to stálo.

Před Vánocemi jsme si daly první oťukávací trénink, abychom se před těmi svátky obžérství a lenosti trošku namotivovaly. A padnul první domácí úkol. Nafotit se v prádle či v plavkách z různých úhlů pro pozdější porovnávání výsledků tréninků. Vizuální porovnání byla však jen pouze jedna část. Taky jsme si každý měsíc stouply na váhu, která nám udávala údaje nejen o hmotnosti, ale i poměrech tuků, vody a svalů. A i fyzický progres jsme sledovaly, a to prostřednictvím každoměsíčních fyzických testů, při kterých jsme se pořádně zapotily, ale na grafech pak bylo krásně znát, jak se zlešujeme.

Tréninky byly vypisovány dvakrát týdně a celkem jich bylo 33. Sice se díky práci, nemocem a jiným důvodům nikdy nestalo, že bychom se sešly všechny v jeden den či že by někdo absolvoval všechny tréninky, ale každá se snažila přijít co nejvíckrát. (I když bych si určitě do některých moc ráda rýpla, že tam byly rezervy :D) Navíc byly každou neděli rozdány domácí úkoly na následující týden, které postupně vycházely z posilování a přecházely z lehčích, kratších běhů na složitější způsoby tréninku (kopečky, fartleky, intervaly ...) a načítal se i celkový objem kilometrů.

A když nadešel den D - 30. dubna 2016, zaplavovala všechny nervozita, strach i neskutečné odhodlání. Protože jsme byly hodně velká grupa, rozpadly jsme se na malé skupinky s podobnou výkonností, které si navzájem na překážkách pomáhaly a motivovaly se. Ty vysmáté tváře v cíli v modrých tričkách s logem lodičky, ty byly tou největší odměnou. A díky tvrdým tréninkům (těžce na cvičišti, lehce na bojišti) měla většina z nás chuť si tu trasu dát ještě jednou celou znovu :-)

Ve výsledku jsme byly 73. skupina ze 110 a naše nejrychlejší dračice byla 30. ze všech žen!

Celé ty měsíce byly pro mě úžasnou trenérskou zkušeností. Holky byly skvělé a vznikla super parta. Některé to tak chytlo, že už se hlásí na další závody a ptají se mě neustále dokola, kdy dáme další akci :D